Podniky stejně jako jednotlivci ve svém chování sledují určitý cíl, tj . stav nebo výsledek, kterého má podnik (jednotlivec) dosáhnout. Ten závisí na účelu, pro který byl podnik založen a který je důvod jeho existence. Primárním cílem je maximalizace zisku. Dalším cílem může být snaha dlouhodobě přežít, zvýšit podíl na trhu, zničit konkurenci.
Zisk v a. s. může být vyplacen ve formě peněz (dividend akcionářům) nebo zadržen a použit na investice, což zvyšuje hodnotu podniku (akcií).
Akcionáři chtějí jak trvalý proud dividend, tak i růst tržní ceny svých akcií (za tržní ceny mohou své akcie prodat na burze)
Rozhodnutí o tom, kolik z běžných výnosů (zisků) bude vyplaceno ve formě dividend a kolik bude zadrženo a reinvestováno, je označováno jako dividendová politika
Odlišnosti cílů velké společnosti a malého podniku
Velká společnost
Obvykle ji vlastní akcionáři, kteří sami firmu neřídí, ale její řízení svěřují placeným managerům. Akcionáři na valné hromadě volí představenstvo, které jmenuje vrcholové managery – ředitele (tzv. top-management). Tím dochází k oddělení vlastnictví od řízení Vzniká tak problém řešení vztahů mezi vlastníky (akcionáři), statutárními orgány, vrcholovým managementem a ostatním zájmovými skupinami (zájmové skupiny viz. dále)
Dále je otázka, zda vrcholoví manageři (ředitelé) mají striktně sledovat jen zájmy svých akcionářů (kteří v době globalizace mohou být třeba na jiném kontinentu), nebo zda jsou odpovědni i za blaho a prospěch svých zaměstnanců, zákazníků a obce ve které podnikají. Tuto odpovědnost lze považovat za věc etiky (zajistit dobré pracovní prostředí pro zaměstnance, chránit životní prostředí, platit daně státu). Toto představuje zvýšené náklady. Je otázkou, zda je podnik ochoten je vynaložit, když zvýšenými náklady oproti jiným podnikům, které se tak nechovají, ztrácí konkurenční schopnost a hrozí mu vytlačení z trhu. Praxe tržního hospodářství ukazuje, že řada podniků musí být k sociální odpovědnosti přinucena různými zákony a vládními (dnes i opatřeními EU), neboť jejich podnikatelská etika je značně slabá (zvláště v transformujících se ekonomikách jako je naše). Manageři musí vzít v úvahu i cíle ostatních interesentů tzv. zájmových skupin. Každá zájmová skupina sleduje své cíle.
Malé firmy
Malé firmy se liší od velkých firem formou vlastnictví, způsobem a úrovní svého řízení a možnostmi přístupu ke kapitálovým zdrojům. Velké firmy jsou většinou akciovými společnostmi, malé firmy patří zpravidla jednotlivci. Vlastník malé firmy je mnohem těsněji spjat se svou firmou, než akcionáři velké firmy. Ti obvykle vlastní akcie různých firem a mají tak vytvořeno určité portfolio akcií. Přecházejí z odvětví do odvětví a v případě neúspěchu v jednom podniku jsou daleko méně ohroženi než vlastník malé firmy, který veškerý svůj kapitál investuje do své firmy a na své firmě je obvykle s celou svou rodinou životně závislý.
Malá firma má ztížený přístup k úvěrům a na kapitálové trhy. Pro řadu malých firem je hlavním způsobem financování jejich růstu zadržování zisku.
V malé firmě je obvykle spojeno vlastnictví s řízením. Malý podnikatel nemá na špičkové managery.
Dalšími cíli v malé firmě je např. „být svým pánem“, realizovat své sny z dětství, udržet a pokračovat v rodinné tradici (u nás byla tato tradice přerušena, avšak mnoho malých podnikatelů na ní po roce 1989 navázalo).
I těm největším podnikům se stává, že během jejich „byznys“ činnosti provedou rozhodnutí, kterými mohou být i samotná likvidace sro. Důvody jsou většinou různého charakteru a vyplývají z několika faktorů, které s sebou nesou tíhu odchodu z podnikatelského trhu nebo se jedná jen o pocit vytvoření nového druhu výdělečné činnosti.