Starořečtí filosofové a scholastikové
První zmínky o ekonomických principech, zatím ovšem bez toho, aby byl použito pojmu ekonomie, nalezneme už u starořeckých filosofů, především u Aristotela a Platóna. Jejich myšlení je ovládáno hledáním spravedlnosti. Z tohoto hlediska pohlíželi na vlastnictví, na obchodování, směnu a na úrok. Spravedlivou cenu odvozovali od vnitřní hodnoty zboží, kterou spojovali s náklady vynaloženými při výrobě tohoto zboží. Antičtí filosofové však nedokázali nijak odůvodnit úrok plynoucí z půjčených peněz. Aristoteles jej proto prohlásil za nespravedlivý.
Starořecké myšlení mělo značný vliv na středověkou filosofii v Evropě. V myšlení, týkajícího se ekonomie, na ně navázal především Tomáš Akvinský. Podobně jako Aristoteles ani on nedokázal najít spravedlivé vysvětlení pro úrok z půjčených peněz, a proto jej odsoudil jako nemorální. Zajímavé v této souvislosti je, že Akvinský připouštěl pobírání odměny za půjčení něčeho, co přináší užitek. Zemědělský statek přináší užitek, je tedy spravedlivé, aby ten, kdo si tento zemědělský statek vypůjčí, platil jeho majiteli odměnu. Peníze v pojetí scholastiků byly chápány jako sterilní, tedy jako hotovost, která sama o sobě užitek nepřináší (nemnoží se). Tím, že je zlata v oběhu konstantní množství (tzn. je sterilní) nemůže nikdo hromadit zlato (prostřednictvím úroků) u sebe, neboť pak by nezbylo žádné zlato jako platidlo pro směnu.
Merkantilismus
Merkantilismus byl prvním uceleným směrem v ekonomii. Největší rozkvět prodělal merkantilismus v době, kdy byl ve Francii ministrem financí Jean Colbert, tedy v druhé polovině 17. století. Merkantilismus opustil myšlenky předkřesťanských a křesťanských filosofů a zaměřil se na hájení zájmů národního státu.
Merkantilisté postavili svoji filosofii na myšlence, že moc státu závisí na množství drahých kovů, které země má k dispozici. Hromadění drahých kovů, neboli peněz ve formě drahých kovů, pak přizpůsobili zbytek svého myšlení. Podporovali vývoz zboží a snažili se bránit jeho dovozu. V menší míře se o totéž snažili dokonce i v oblasti vývozu a dovozu služeb. Dnes jejich snahu odborně nazýváme doktrínou obchodní bilance. Země se snažila, aby vývoz jejího zboží (a služeb) trvale převyšoval dovoz zboží (a služeb). Převažuje-li v zahraničním obchodě vývoz zboží nad dovozem zboží mluvíme o aktivní obchodní bilanci. Za vyvážené zboží plynuly do země platby v podobě drahých kovů. Na druhé straně, pokud se do země nic nedováželo, tyto drahé kovy v zemi zůstaly.
Tyto představy vedly k obchodnímu ochranářství, tedy k administrativním zákazům a omezování dovozu. Původní představa merkantilistů byla, že jakýkoliv dovoz je špatný, a že jakákoliv platba drahými kovy do zahraničí je nežádoucí a měla by být zakázána. Toto období se nazývá raným merkantilismem. Od této představy se merkantilisté posunuli k závěru, že důležitá je celková obchodní bilance, že není důležité mít aktivní obchodní bilanci s každou zemí. Stejně tak není nežádoucí dovoz surovin do země, které se pak opracované vyvezou. Dnes bychom mluvili o zaměření se na vývoz zboží s vyšší přidanou hodnotou (období rozvinutého merkantilismu).
K nejvýznamnějším představitelům merkantilismu řadíme Thomas Muna, Williama Pettyho a Richarda Cantilona. Přestože základní myšlenky merkantilistů jsou dnes již překonané, zvláště posledně dva jmenovaní představitelé významně přispěli ke genezi klasické ekonomie.
Zvláštním směrem blízkým merkantilismu byl kameralismus. Kameralisté ovlivňovali ekonomické myšlení v Rakousku a Německu od poloviny 18. století do poloviny 19. století, tedy v době kdy v západní Evropě (Anglii a Francii) už dominovala klasická ekonomie. Myšlenkově byli kameralisté dále než klasičtí merkantilisté, dokázaly myšlenkově pracovat nejen s obchodní bilancí, ale i s populačním růstem a bilancí práce.